Moje cesta na svět
...tak, dneska se do toho pustím...V bříšku už je mi pěkně těsno, ani protáhnout se pořádně nemůžu a stejně už se mě všichni nemůžou dočkat...Tak na co ztrácet čas...Trošku mamku pozlobíme, aby věděla, že už se něco začíná dít a pěkně se na to připravila. Cítím, že mamka začíná být z těch pravidelných bolestí celkem nervozní, ale pořád si myslí, že ji zkouším jako vždycky...Je 18.30 a mamka má bolesti asi co 7 až 8 minut.Ale ještě nemáme doma taťku, takže žádná rychlovak to nebude...Bez něj prostě nikam nejedeme!!!Zatím to musíme s mamkou zvládnout samy.Mamka se prochází, hopsá na míči - asi se mě snaží někam setřepat nebo co :-)
V půl 8 doráží domů taťka, bolesti mamku stále neopouštějí a já už se nehodlám vzdát...Stejně má mamka zítra termín a všichni jí říkají, že budu na světě, tak přece je nezklamu...O půl 10, když už mamku drží bolesti po 3 minutách se jde osprchovat, aby zjistila, jestli to už opravdu myslím vážně...A potom pochopí, že už je to opravdu tady!Taťka přišel z práce pěkně hladový, takže se ještě hezky napapal, mamka zkontrolovala věci do porodnice a kolem půlnoci jsme vyrazili do nemocnice.
Na příjmu mamce dali na bříško sondy, které jsem už znala z posledních týdnů, tak jsem si do nich pěkně zařádila...Akorát mamce už to asi moc milé nebylo, nějak se u toho svíjela...Mezi tím s ní sestřička ještě sepsala nějaké papíry a taťka na nás čekal v čekárně. Za nedlouho přišla paní doktorka, vyšetřila nás a řekla, že porod začíná...Poslala nás tedy za taťkou a společně nás odvedli na porodní sál. A tam už to pomalu začalo...Mamka dostala do zadečku pěkně teplou tekutinu, ale dlouho v ní nevydrželo :-) Mamka už se bolestma docela svíjela, ale já si dávala pěkně na čas...Aspoň taťka jí pomáhal, chodil s ní do sprchy, chladil čelo obklady a držel ji za ruku...Po hodině přišla zase ta milá setřička, zkontrolovala nás ale nic se nezměnilo...Tak jsme dál hopsali na baloně, chodili do sprchy a tak pořád dokola...Mamka už ale opravdu docela trpěla a taťka už nevěděl, jak ji má pomoci. Prostě jsem se nějak zasekla...Co když se mi na tom světě neude líbít, nemám raději zůstat v bříšku?V bezpěčí, kde mi nic nechybí?...
Paní doktorka mamce píchla plodovou vodu a naordinovala nějaké léky, prý aby se mi chtělo lépe ven...Ale nějak moc to na mě nezabíralo a mamka se trápila čím dál více...Bolesti měla mamka čím dál větší, tak se ta milá paní rozhodla, že mamce uleví...A něco do ní píchla..Ale mamka v první chvíli teda vůbec nevypadala na to, že by se jí ulevilo, spíše naopak...Ale potom to začalo zabírat..A na hodinku měla mamka relativně klid...Pak ji ještě nechali nějakou dobu trápit a kolem 5 hodiny přišla paní doktorka a řekla, že budeme tlačit...Jejda, a já si uvědomila, že už nen cesty zpět...Mamka už byla hodně vyčerpaná, tlačila co jí síly daly, ale vůbec jí to nešlo...Byla už zoufalá, plakala a koukala smutně na taťku, že už nemůže, že už to prostě nezvládne...Chudák taťka nevěděl, co s ní...Jestě chvíli byli s mamkou trpěliví...Ale potom paní doktorka zavelela tlačit, taťka taky zařval ať to mamka nevzdává a najednou se mi hlavička drala ven...Na chvíli jsem se tam zasekla, mamka už byla bezmocná, tak jí doktorka pomohla, nastřihla mi cestičku ven, mamka naposledy zatlačila a bylo to!!!Bylo 5.39 .
HURÁÁÁ, jsem na světě!!!
Mamka si pořádně oddechla a taťka vlastně taky, koukali na sebe, drželi se za ruce a mě mezi tím nějaká paní začala utírat, měřit a vážit...Potom mě zabalili a byla jsem v teploučku u taťky...Myslím, že se mi tady s nima bude moooc líbít...Vážím 2900g a měřím 48 cm...Ale určitě to brzy doženu :-)